Proč se nebavím o politice
Pokud mě znáte, pokud jste se mnou někdy seděli v hospodě, nebo někde jinde, kde jsme mohli mluvit, možná víte, že nesnáším debaty o politice. Bytostně. Politika, jako téma, je pro mě ještě míň zajímavá než bulvár, a bulvár považuji za nejpokleslejší formu zábavy nejtupějších lidí společnosti, kteří se jím baví, protože nedokáží ve svém životě svou vlastní kreativitou a aktivitou vyvolat cokoliv zajímavého. Politická debata je nejzbytečnější a nejhloupější téma, které kdo může přinést ke stolu, s výjimkou situace, kdy se snaží zorganizovat odboj proti utlačujícímu tyranizujícímu režimu, který přímo zabíjí nevinné lidi – to už ale vlastně ani politická debata není.
Důvody, proč se nebavím o politice, lze zjednodušit na tři. Za prvé: globalita a lokalita. Za druhé: univerzální redukcionismus a „zlotřilé“ problémy. A za třetí: pasivní změny.
Důvod první: globalita a lokalita
Z mnoha mých předchozích textů může být patrná představa rozdělení světa na lokální a globální. Globální je svět celý, na který je třeba myslet, který je výsledkem našeho společného snažení, ale skutečná činnost, aktivita, změny, vše vychází z maximálně lokální úrovně. Protože tam, právě tam, působí jednotlivec. V jednotlivci vidím původce sil a změn společnosti, možná naivně, ale přesto, částečně nejspíš abych se bránil mnohým představám o bezmoci člověka v obrovské síti globalizovaného světa. Jedinec sám o sobě nemůže změnit celý svět, ale může dělat poměrně velké změny ve svém individuálním a nejbližším životním prostředí, které se mohou projevit ve větším měřítku, pokud podobné změny udělá dostatečně velký počet jednotlivců. Na tomto místě je důležité zmínit, že člověk v mé koncepci by se měl zaměřovat na lokální politiku s ohledem na globální výsledky, nikoliv naopak, nebo jakkoliv jinak. Vždy je třeba začít od základů. Například, kdo chce změnit ekologické vnímání lidí, musí začít usilovat o zavádění ekologických řešení u sebe, mezi svými známými, ve své vesnici, nebo třeba v městské části.
Fascinující je, že podobný princip funguje i v opačném směru. Snahy o změny na globální úrovni nikdy nejsou přímočaře efektivní všude a stejně a najednou v lokálním měřítku. Lidé mají tendenční odpor ke změnám, ať už tyto mají vést k pozitivním, nebo negativním důsledkům, takže i rozhodnutí shora přinesou výsledky se zpožděním a v různých podobách a úpravách. Sebevíc mohou „vůdcové mocností“ usilovat o mnohé, na té nejlokálnější úrovni půjde život povětšinou dál, stejně jako šel doposud, a změní se až za mnoho let, a možná až za mnoho generací.
Proto se nebavím o politice. Všichni se chtějí bavit o „té velké politice světa“, nebo aspoň o „politice této země“. Ale to je zbytečné, protože v okamžiku, kdy člověk vhodil svůj hlas do volební urny, skončil jakýkoliv jeho vliv na cokoliv politického v takovém měřítku, jako je stát, natož pak v politice mezinárodní. V okamžiku volby státních reprezentantů končí vliv jedince na velkou politiku, a je jen logické, aby usiloval o změny, které jsou skutečné a zjevné – tedy lokální.
Důvod druhý: univerzální redukcionismus a zlotřilé problémy
Mohlo by se zdát, že přesvědčit druhého o správnosti politického názoru je lokální změnou, jak jsem ji popsal výše. Připouštím, že do jisté míry možná ano. Až na to, že je to nicneřešící snaha. Co je životním cílem člověka, obecně? Žít spokojený, naplňující život, a umožnit takový život svým bližním a svým potomkům. Jistě je tuto představu možné dále rozvést a dotahovat do extrémů, ale pochybuji o tom, že existuje něco univerzálnějšího, než naprosto přirozená snaha o přežití a prokreaci, kterou jsem tímto souvětím uvedl. Je možné mluvit o tom, jak daleko sahá představa „potomstva“, jestli jen na vlastní děti, nebo třeba na všechny budoucí lidi. Je možné mluvit o tom, co je naplňující život. Nic to nemění na tom, že na konci považuji toto zobecňující souvětí za krystalizaci všech podobných debat.
A co jiného je ve skutečnosti politický názor, než představa o tom, jak bychom takového naplňujícího života měli dosáhnout? Vládou lidu? Vládou neviditelné ruky trhu? Vládou sociální sounáležitosti? Absolutní tyranií? Ať už má kdokoliv jakýkoliv názor, a myslí si, že ho má z jakéhokoliv důvodu, má ho, protože chce žít spokojený a naplňující život. Ke konfliktům dochází právě a jen z toho důvodu, že se liší pojetí, nikoliv jejich univerzální důvod. A právě tomu říkám univerzální redukcionismus. Univerzálně všechny naše politické představy můžeme zredukovat právě na onu frázi o naplňujícím životě. Odpověď na to, jak toho dosáhnout, lidstvo za desítky tisíc let existence homo sapiens sapiens a organizovaných společenských útvarů nedokázalo nalézt, a mám jisté pochybnosti o tom, že takovou odpověď najdeme zrovna teď a tady, nebo dokonce v hospodě u piva. Kdybychom se raději zamysleli nad tím, že vlastně všichni chceme to samé…
Není proto s podivem, že když už nemáme dostatečnou intelektuální kapacitu na podobnou dedukci, nemáme ji ani na pochopení mnohem rozsáhlejších problémů, kterým se anglicky říká wicked problems. Zlotřilé, prohnané, darebné, ať už si ty problémy přeložíte jakkoliv, jedná se vždy o to samé, totiž o problémy, které nelze vyřešit jednoduše, a možná je nelze vyřešit vůbec. Problémy, které se vážou na jiné problémy, a jakýkoliv pokus o vyřešení je vždycky založen na metodě pokusu a omylu. Je to základní vlastnost většiny, snad všech, společenských problémů, že jsou wicked. Podívejme se třeba na problém bezdomovectví. I kdybychom byli schopní všem lidem bez domova poskytnout místo k bydlení, vedlo by to k něčemu? Nesmírně by to zatížilo ekonomiku, to v prvé řadě. Lidé, kteří si na bydlení musí vydělávat, by určitě nenesli lehce, že někdo bydlí zadarmo. A myslíte, že by lidé, kteří bydlí zadarmo, byli nějak vděční a začali díky tomu žít lepší život? A z čeho vlastně vychází bezdomovectví, z ekonomického stavu společnosti, z nesprávného vzdělání, nebo snad má příčiny psychologické? Aplikujte tento myšlenkový postup na další problémy, ať už věčně probírané školství, in-téma ekologie, užívání drog, problematiku nepřizpůsobivých menšin či přistěhovalců legálních i nelegálních, a cokoliv jiného, co může trápit společnost (a její jednotlivce), a zjistíte, že neexistuje jedno definitivní řešení, ledaže bychom prostě vymazali samotný počátek těchto problémů, totiž celé lidstvo (což je, jak jsem slyšel, neetický závěr, ač je naprosto pravdivý).
Právě proto se nebavím o politice. Protože si nikdo neuvědomujeme, že všichni chceme to stejné, jen k tomu nepoužíváme stejné terminologie a způsoby, jak toho dosáhnout, ale hlavně a především, neuvědomujeme si, že toho, čeho chceme dosáhnout, ve skutečnosti možná ani dosáhnout nelze.
Důvod třetí: pasivní změny
Už jsem zmínil, že lidé jsou neochotní ke změně. Z mého pohledu je to absurdní, protože v celém vesmíru nikdy neexistovalo nic, co by bylo absolutně stálé a nezměnitelné. Všechno se neustále mění a jakákoliv představa stálosti je iluze. Přírodní vědy pracují s homeostázou a rovnováhou, jak ale ví každý, kdo se přírodním oborům věnoval, ve skutečnosti jsou to koncepty dynamické. Stromy rostou, domy se pomalu a jistě rozpadají, řeky po staletí upravují svá koryta, kontinenty se vesele pohybují tempem, které lze sledovat až díky poměrně novým vynálezům, a i když se může zdát, že stále stejný den střídá stále stejnou noc v cyklu stále stejných ročních období, dnes už víme, že se mění klima, pozice planetární osy, rychlost rotace Země, i místo, kde je naše Sluneční soustava s ohledem na zbytek vesmíru, protože i naše galaxie někam letí, a jiné galaxie letí zase někam jinam. Kdoví, jestli i celý náš vesmír se nepohybuje odněkud někam v dosud nedetekované síti mnohovesmírů.
Jenže lidé, z nějakého záhadného důvodu, nejsou ke změně ochotní. Až jednou pochopím, proč tomu tak je, určitě se o to podělím, do té doby to považuji za jeden z řady nepochopitelných faktů o tom, co znamená být člověkem. Zároveň s tím, jak jsou lidé náchylní ke snaze o (iluzorní) stabilitu, až příliš mnoho jich není ochotno se na změnách aktivně podílet. Připouštím, že je to možná jen osobní zkušenost s malostí českého člověka, která se projevuje nekonečným výčtem toho, co by se mělo změnit, a kdo by to změnit měl, i přesto je to ale existující empirická zkušenost. Je to vysledovaná sjednocující hodnota, existující přinejmenším na území českého státu, ve které lidé svádějí svou vlastní pasivitu na neaktivitu ostatních. „Politici nic nedělají s [doplňte libovolné téma],” nebo „Aby se něco změnilo, musely by velké firmy / museli by politici něco udělat,“ a celá řada dalších podobných formulací je průvodním jevem skutečnosti, že lidé jsou neochotní prožít změnu, a tudíž jsou pasivní, ale protože si tuto skutečnost neuvědomují, vymlouvají se na pasivitu ostatních, aniž by chápali, že všechny zúčastněné strany jsou v zajetí úplně stejné iluze, ti kritizovaní i ti kritizující.
Jistě, do jisté míry je s tím spojena neovlivnitelnost globálního světa, kterou jsem uvedl v první části. Jenže to není omluva pro globální nečinnost, ale pouze výmluva pro nečinnost lokální. Chci-li něco změnit, musím se alespoň pokusit s tím něco dělat. Nejen o tom přemýšlet. Nejen o tom psát na sociálních sítích. Nejen o tom mluvit. Měnit znamená konat. Jistě, možná jen na lokální úrovni, ale tak, jedině tak, lze docílit změn hmatatelných a viditelných.
A to je důvod, proč se nebavím o politice. Protože lidé jsou pasivní, neuvědomují si, že jsou pasivní, a od ostatních chtějí, aby byli aktivní, i když oni sami jsou pasivní. Proč tomu tak je, to teď není důležité, důležité je, že tomu tak je. Lidé nejsou ochotní udělat něco pro změnu, a proto slepě kritizují ostatní a požadují změnu od jiných, namísto toho, aby začali změnou sami u sebe.
Pochopení, že všichni chceme to samé, že změna začíná na lokální úrovni, a především, že začíná u každého jednotlivce, je cestou správným směrem. V okamžiku, kdy k politickému debatnímu stolu přisednou spoluúčastníci právě s těmito koncepty, budu se bavit o politice třeba od rána do večera. Protože tehdy se budeme bavit o skutečnosti a o možnostech – o skutečných možnostech. Ale dokud budou lidé slepí k vlastní nečinnosti, ke sjednocujícím principům všech našich představ, a k ovlivnitelnosti a neovlivnitelnosti různých úrovní společenského zřízení, o politice se prostě nebavím. Protože to nemá smysl. Protože je to argumentování na základě naprosto špatných předpokladů, a tím pádem i s naprosto nesmyslnými závěry. Protože je to hloupá ztráta času.
Změňte sebe, změňte svoje okolí, jedině tak změníme svět. Zkuste se nebavit o politice a namísto toho něco skutečně udělejte. A když už se o politice musíte bavit, zkuste si, z toho všeho, co jsem napsal, zapamatovat aspoň to jedno: ve skutečnosti všichni chceme to samé. Všichni chceme žít spokojený, naplňující život.